Patřím k těm, kteří za minulého režimu prožili většinu života. Bohužel. Byl to režim zločinný, který vraždil lidi, omezoval svobody, lezl do každodenního života, ohýbal morálku a 17. listopadu 1989 brutálně seřezal studenty na Národní. Tehdy tam demonstrovali i mí synové a na hrůzu, kterou jsme doma zažívali, nikdy nezapomenu.
Sleduju ale u mnoha vrstevníků, že se jim po minulém režimu občas zasteskne. Je to dáno pravděpodobně i tím, že typická lidská vlastnost je vytěsnit z paměti nepříjemné zážitky a pamatovat si jen to dobré. Vzpomínají na tyto doby ne proto, že by se jim tehdy žilo líp, ale proto, že byli mladší, nic je nebolelo, nebo měli i v tom nezdravém prostředí třeba víc kamarádů. Ale tráva nebyla zelenější.
Je proto dobře, že si chodíme připomínat i stinné stránky té doby a oslavit všechno, co nám změna režimu přinesla. Jsem za sebe i za podstatnou část mé generace opravdu rád, že jsme i část aktivního života mohli prožít ve svobodě. Doufám a snažím se o to, aby už žádná další generace nemusela žít v tom, v čem jsme žili my, ani se v boji za demokracii nemusela nechat fyzicky bít jako generace mých dětí.