Pane profesore, všeobecně jste znám jako kardiochirurg, který opravil nebo vyměnil tisíce lidských srdcí. Ale pokud mám správné informace, od roku 1991, kdy jste se stal přednostou Kliniky kardiovaskulární a transplantační chirurgie, jste zastával rovněž manažerské pozice. A to je něco úplně jiného, než operování.
Ano, máte pravdu. Já jsem v IKEMu zaměstnán od roku 1974 s určitými přestávkami. A to v letech 1983 – 1984, kdy jsem pracoval ve Spojených státech. A v letech 1990 – 1991, kdy jsem pracoval v Dánsku. Když bylo vypsáno výběrové řízení na přednostu Kliniky kardiovaskulární a transplantační chirurgie IKEM, přihlásil jsem se do něj s vizí vybudovat největší, nejkomplexnější a nejmodernější kardiocentrum v České republice a místo jsem získal. To byla doba, kdy jsem práci musel dělit mezi péči o pacienty a úřadování. Mnoho let jsem jeden den v týdnu seděl na poradách vedení IKEM.
To musela být výzva. V porevoluční době, kdy naopak řada tehdy přímo řízených státních institucí se rozpadala a byla rušena.
Určitě ano, byl jsem mladý, bylo mi 43 let. Byl jsem plný elánu a energie, což mi zůstalo dodnes (směje se). Znamenalo to postupně prosadit proti doznívajícím způsobům socialistického řízení zdravotnictví řadu nejen kvantitativních, ale stejnou měrou i kvalitativních změn.
Čím jste po nástupu začal?
Z počátku jsem se soustředil na Kliniku kardiovaskulární chirurgie. IKEM byl umístěn v nevyhovujících prostorách Fakultní Thomayerovy nemocnice, což byl za 1. republiky domov důchodců. Tehdy jsme na klinice dělali kolem 300 srdečních operací ročně a transplantace ledvin. Postupnou reorganizací práce jsme ve stejných prostorách zvýšili počet srdečních operací až na 1500. Přitom jsme pokračovali v transplantacích ledvin a srdce s tím, že jsme navíc postupně zavedli transplantace jater a slinivky břišní. Ani si neumíte představit, jak náročné bylo prosadit na Ministerstvu zdravotnictví, aby zdravotní sestry na lůžkových odděleních, včetně JIP, mohly sloužit 12-ti hodinové směny, místo 8, či dokonce navrhovaných 6-ti hodinových směn. Byl to tvrdý boj s tehdy hlavní sestrou Ministerstva zdravotnictví.
A jak dopadl?
Podařilo se to prosadit a dnes již nikoho nenapadne, že by se mohly sloužit kratší směny. Má to řadu výhod nejen pro sestry, ale i pro pacienty.
Hodily se se vám v tom zkušenosti ze zahraničí?
Určitě. Zavedl jsem také místo tradičního, již z dob Rakousko-Uherska zděděného systému práce lékařů, moderní anglosaský, tzv. konzultační systém. Tento má řadu výhod jak pro nemocné, tak z důvodu výuky pro mladé lékaře a i kontrolní činnost přednosty. Ale to je na samostatnou přednášku. Zaváděli jsme řadu nových programů, které do té doby nebyly v České republice prováděny. Např. srdeční operace u nemocných s nezvratným ledvinovým selháním, kteří byli v dialyzačním programu, bezkrevní operace Svědků Jehovových či chirurgickou léčbu závažných poruch srdečního rytmu.
Když se poté v roce 1995 uvolnilo místo přednosty celého Kardiocentra, přihlásil jsem se do výběrového řízení. A uspěl jste.
Ano, to výběrové řízení se mi podařilo vyhrát. Mohl jsem se tak naplno zapojit do odborné přípravy plánů na dostavbu nové budovy IKEMu, včetně Kardiocentra tak, že jsme se do těchto prostor mohli v roce 2006 nastěhovat. I tato práce nad plány a organizacemi mne velice bavila. A podařilo se to realizovat, takže IKEM měl v té době nejmodernější zdravotnické zařízení v ČR.
Jak jste to všechno mohl stíhat?
Skutečně to vyžadovalo ne osmi, ale spíše 12-ti hodinové pracovní nasazení, včetně sobot a nedělí. O kolik jsem tou dobou šidil svoji rodinu a zanedbával výchovu našich synů, na to se zeptejte mojí ženy.
Proč jste se nyní rozhodl vstoupit do politiky?
Myslím si, že za těch 50 let, co se pohybuji ve zdravotnictví a z toho 30 let ve vedoucích funkcích, jsem nabyl dostatek zkušeností a znalostí o českém zdravotnictví. Proto vím, že ne všechno je na takové úrovni, jaké by mělo být. A myslím si, že nyní, když již nezastávám žádné vedoucí pozice, budu mít dost času na to, abych se pokusil změny, které jsme zavedli v IKEMu, mohl prostřednictvím Senátu prosazovat celoplošně. A odstraňovat pozůstatky předchozího režimu, které v určitých oblastech našeho zdravotnictví přetrvávají. Tím pomoci ke zlepšení nejen péče o nemocné lidi, ale mou snahou je, aby se rozšířila i zdravotní prevence, aby se tak zlepšilo zdraví celé populace.